Před pěti lety jsem se nastěhovala do domu, který leží v malé vesničce o 46 obyvatelích. Popravdě se za to občas proklínám, protože jsem si naložila břemeno, které je přes mé možnosti, ale pořád se uklidňuji tím, že lepší děravá střecha, než žádná střecha. Mít dům a velkou rodinu byl vždycky můj sen. ALE! vždy se najde nějaké „ale“ a s tímhle „ale“ bojuji již dlouho… vzdát se snu a ušetřit si nervy ? Nebo bojovat dál? No samozřejmě je mi líto odejít z domečku, který mám tak moc ráda a měla jsem s ním velké plány. Myslela jsem si, že to bude dobrý vstup do života a budu hrdinka, protože dokážu zabezpečit jednou svojí rodinu. Ale koukat se na okolí mých vrstevníků, kde se každý vdává, žení, rodí ??? Přijde mi, že rodím, jen když lezu z vany do tý „kosy“, co mám v druhé polovině jeskyně, protože ještě nejsem ani tak daleko abych měla zabudované topení i v koupelně. Otužování je dobrá věc na
imunitu 😀 Jenže co vám budu popisovat, chce to spíš vidět na vlastní oči, protože z písmenek by se tomu těžce věřilo. Je to spíš takový muzeiní odstrašující případ bydlení, jenže kdo si počká, ten se dočká.
Hrozně ráda se téhle soutěže alespoň zúčastním, zkusím štěstí a třeba se zadaří být zase o krok napřed svému snu.
Mějte hezký den.
S pozdravem Nikča <3
